Pocity ztráty, marnosti, beznaděje…pocity, kdy nevidíme cestu kupředu. Každý takové pocity v životě zažije. Někdo více, jiný méně. V životě každého z nás nastávají dny, kdy se necítíme fajn a je nám ouvej. To je ale naprosto v pořádku. Každý si potřebujeme těmito stavy projít proto, abychom o to víc dovedli ocenit ty dny blaženosti, radosti, dny veselí, plné lásky a naplnění. Ať už nás potkává v životě cokoliv, ať už nám život nebo kdokoliv jiný dává jakékoliv životní rány a zkoušky, stojí za to se zvednout a jít dál. Mnohdy nevíme ani jak se zvednout, nevidíme berličku, tu oporu, která by nám při zvedání sebe samých pomohla. Nevidíme ji. To, že ji nevidíme zrakem, neznamená, že není. Je v nás, v nás samotných. Je to světlo, ten plamínek naděje, který září uvnitř každého z nás. Na nás je to, abychom ten plamínek objevili a následovali jej. Pokud nejsme sami schopni to světýlko uvnitř sebe vidět my sami, jistě je mnoho těch, kteří ho v nás vidí. Mohou to být známí, rodina nebo naprosto cizí lidé. Vždy je na světě někdo, kdo nás vnímá ne z pohledu hmoty, ale z pohledu duše. Ten, kdo vidí skrze nás, do nás. Ten, kdo vidí to světlo uvnitř nás. Až nám pomůže objevit to světlo, které jsme neviděli sami, je potřeba směřovat k tomu světýlko ať je cesta sebetěžší a neustávat v beznaději a marnosti. To světlo nás žene kupředu, byť děláme na své životní cestě chyby, kopance a mnohdy nám to ani nejde a přijdeme si zbyteční tady na Zemi. Žene nás být lepším člověkem, moudřejším, laskavějším, …To světlo nám dává život a naději. Najděte to světýlko v sobě, nespouštějte ho z očí a jděte za ním. Samotná cesta k němu je už cílem. A vy na té cestě jste a již po ní kráčíte.
Věřím ve Vás a mám Vás ráda.