Pochopení, že cesty jiné není, je někdy pro mě mnohdy těžké. Než uvědomím si, že takto plán je dán a není s ním potřeba mávat kolem sebe a zvedat prach z cest, kam není pak viděti. To pak popudí mě ještě víc, než dojdu opět k tomu, že sednu si ke kulatému stolu a do sebe se zahledím a ty chyby, co dělala jsem, opět uvidím. A tak zasměji se tomu, jak bláhová jsem byla. A mysleti, že Stvořitele jsem chtěla obejít, klamala jsem jediného, duše svého dítěte nevinného. A tak ptám se do neznáma, kde je ta Pravda? A ta Pravda, občas pro mě lehko je viděti. Však ještě je těch dní dost, kdy vidím ji těžce a to je pak i pro mě těžší bytí na Zemi. Kde má jedinec na Zemi státi, když neví ani sám, kde Pravda ukrývá se jemu. A jen Světla v sobě alespoň malinko uvidí a s ním vidí před sebou jasně Pravdu stát. Ač mnohdy ve dnech nesvětlých se před ním Pravda klene, nevidoucí je. Vidoucím se stává, když Světla pravého, jasného a čistého před ním a v jeho srdci se jasní. To pak Pravdu vidí jasně před sebou stát a nemaje pochyby. To pak jasně za světlem jde. To pak sám Světlem je možné se stát. Lásku sám sobě si dát.
