Jak to všechno začalo?
Jako malá holka jsem toužila pomáhat lidem. V celé jejich pestrosti nemocí i starostí. Protože každý z nás je úžasnou a originální bytostí. Toužila jsem být doktorkou a tím pomáhat léčit lidské tělo z vnějšku i zevnitř. Uvnitř sebe sama jsem věřila (a věřím dodnes), že existuje něco víc než jen fyzický obal, který nějak vypadá a zvenčí se projevuje. Vše, co se děje venku má svoji příčinu uvnitř, v nás samotných. Věřila jsem, že jako doktorka budu schopna rozluštit hádanky a příčiny našeho fyzického projevu, jež má hluboké kořeny uvnitř každého v nás.
„Kořeny, které nejdou nahmatat a přece nás tak ovlivňují.“
Má iluze, můj sen se rozplynul v době, kdy mé tělo potřebovalo takovou pomoc a péči. Po několika nevydařených „pokusech“ na mém těle z řad doktorů jsem zjistila, že bolavá rána byla pouze zalepená, nikoliv vyléčená, přičemž příčina nemocného těla zůstala neobjasněná a tělo začalo za nedlouho opět stonat. Takto jsem to vážně nechtěla.
A tak jsem začala (tehdy ještě sama za sebe) hledat cestu k uzdravení, vnitřnímu vyrovnání a klidu sama. Ovšem když se něčeho bojíte a vnitřně to odmítáte, zákonitě musí nastat jediné, a sice to, že se Vám to zhmotní a přijde Vám to do života.
Do života mi následně přišla první dcera a s ní další hledání sebe sama a toho, co se mi začalo s dcerou dít. Zprvu jsem nevěnovala nějak velkou pozornost znamením v podobě řešení zdraví dcery a snažila se pracovat a tvořit tak, jak je stále ještě dnešní člověk ve fyzické podobě zvyklý. A jelikož jsem tehdy ještě neslyšela, respektive nechtěla slyšet volání mojí duše, po čase přišla i druhá dcera a s ní velký zlom…
Už nebylo (nechtělo být) cesty zpět …
Zlom především pro mě, jak už to tak bývá. Dřívější znamení, jež jsem s první dcerou zasouvala dál a nechtěla řešit, se s druhou dcerou již řešit musela. Asi každá máma chce mít své děti zdravé a šťastné. A ani já nejsem výjimkou. A jelikož tomu tak nebylo, bylo potřeba něco změnit. Aby mě život opravdu donutil jít moji cestou duše, musela jsem řešit i zdraví své. A když se sypete jako krabička sirek na zem, nechcete zůstat ležet. A kdo hledá, vždycky najde. Postupně jsem chápala víc a víc, četla, studovala, hledala sebe – to co jsem, to, proč tu jsem, to, co mám v životě dělat a ptala se své duše, čím mám tady na Zemi v tomto pozemském světě být. Odpovědi přicházely a stále přichází. Je to neutuchající proces učení sebe sama a svého vlastního zdokonalování se.
To vše neznamená, že se již neobracím na doktory či alternativní směry. Obracím. Jen to vše neberu jako jedinou cestu. Proto naslouchám svojí duši, která je schopna vysílat znamení, ukazatele a směry, kterými se vydat tak, abych se JÁ cítila dobře.
To, že mohu sobě, lidským bytostem a celku prospět jen tím, že budu, jsem nedovedla zprvu uchopit. A vše k tomu pomalu ale jistě směřovalo. Mé vidiny, obrazy, vize, můj cit v rukou, jemnocit po celém těle jsou mými ukazateli, že skrze sebe tak mohu předávat to jedinečné, jelikož (a to s pokorou sděluji) mám napojení. Nevěřím tomu, ALE ŽIJI TO.
Žiji tuto jedinečnost svým středem, svým spojením se Stvořením. Pochopením a přijetím toho, že mým plánem duše je ŽÍT SVOJI LÉČIVOU JEDINEČNOST a vědomě rukama předávat světlo všem a všude do prostoru, se mi neskutečně ulevilo a začalo ke mně proudit víc a víc světla, pomoci a vnitřního klidu.